close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Orlí stezka

Posledních 10 dní stříhám pomyslný metr, píšu seznamy, pomalu skládám věci na hromádky, které každý den znovu projedu očima. Ten pohled na hromádky mě vždy potěší a znervózní zároveň.

Právě teď, ve středu odpoledne, to je zhruba 2,5 dní do odjezdu. Už jsem stihl sundat růžové brýle, že bude vše úplně na pohodu. NEBUDE. Kde má cesta skončí je zatím ve hvězdách. Nevím, jak se vyvine situace a jak mé tělo letos toto všechno příjme. Prostě je třeba si přiznat, že to vlivem zranění nebyl úplně nabušený rok a z toho pramení má nejistota, kam jsem schopen se dostat.

Zkoušel jsem si nastudovat dopravu z různých míst zpět na můj start, kde budu mít dopravní prostředek, ale nakonec jsem to vzdal. Při vidině šesti přestupů bus – bus - bus – vlak – vlak - bus v němčině jsem se orosil. Takže půjdu s klidnou hlavou bez tíživých informací z rakouského dopravního podniku a tam kde se poprvé potkám se zastávkou, zahájím velkou improvizaci.

Jak jsem již zmínil dříve, bude to poprvé, co budu úplně sám na horách více jak 3 dny. Tím pádem řeším stravování více než kdy jindy. Jasně, po cestě bude spousta chat. Spoustu chat, ale nechci využívat. Chci se spolehnout co nejvíce na sebe a jediné s čím počítám na těchto ostrůvcích civilizace je voda. A tak jsem se přinutil pekelně zamyslet co zabalit za obídky a svačinky do batohu. Vše bude v pytlíku! Vsadil jsem na "travellunch", doplněný pytlíky s polívkou do hrnku, kterou můžu a zbytek věcí hodně zavání hyperglykemickým šokem.

Zbytek se momentálně popsat nedá, jelikož je to zmatená směs všeho z tohoto týdne. Práce, děti, nákup, trasa do Rakouska, v kolika trenkách to dám, počasí, eura, baterky, nastav email v nepřítomnosti, všechno nabít, kde mám nůž, nevyměknu, dofoukej kola...

Závěrem musím zmínit včerejší událost, která mi opět připomněla, jak má úspěch blízko k neúspěchu. Byl to krásný den, kdy vše šlapalo, jak mělo. Dokoupil jsem poslední nezbytnosti a mezi odpolední aktivity s dětmi jsme zařadili i trampolínu. No a během 5. ukázky komba sedni - klekni - přemet a zatleskej, ačkoliv poslední pokus o přemet z r. 1999 málem dopadl tragicky, jsem se zcela nevlezl do odpruženého prostoru trampolíny a svou zrehabilitovanou patou zastavil o hliníkový rám. Honily se mi v hlavě strašné věci, když jsem nohu rychle ledoval a usínal jsem, řekněme hodně s pokorou! Tak málo chybělo. Naštěstí jsem se ráno vzbudil s minimální bolestí, ale velkým ponaučením. Možná ve vhodnou chvíli...

Čeká mě nyní dvoudenní loučící fáze s rodinou bez trampolíny a pak tedy jedu. Další část závisí na signálu, bateriích a mém aktuálním rozpoložení.


text a foto: Lukáš Knybel