close

Hlavní menu

             

Očima účastníků

Hannah EPO Survival 2017

Dva lidé, dva pohledy. Dva naši zaměstnanci popsali své zážitky ze závodu. Podívejte se na 13-ti hodinový závod očima trénovaného i netrénovaného účastníka.

Broněk a Roman

Na Hannah EPO Survivalu jsem byl letos podruhé, takže jsem zhruba věděl, co nás čeká a nemine. Jedná se o přírodní víceboj dvojic a je to vlastně takový velký orientační závod s volným pořadím kontrol. Na některých kontrolách lze získat body navíc za různé disciplíny jako je např. lezení, in-line brusle apod. Zkrátka jaké si to uděláte, takové to máte...

Přípravy a trénink na tento závod? Rozhodně se nemusíte bát nějakých krutých tréninků (samozřejmě záleží na tom, jestli si chcete závod užít nebo ho vyhrát), ale něco se pro to udělat stejně musí. Pokud nemáte aspoň něco naběháno a najeto na kole, asi nemá cenu se závodu účastnit. Pokud ale sportujete a „zocelujete“ své tělo pravidelnějšími sportovními aktivitami, máte rádi přírodu, výzvy, adrenalin, dobrodružství a chcete si zasoutěžit, pak se příštího ročníku prostě musíte zúčastnit!

Sbalit si kolo, in-line brusle, přilbu, boty, tretry, sedák, karabiny, buzolu, mapník, jídlo a pití na třinácti hodinový závod a spoustu dalších věcí, ať už povinných nebo nepovinných. Není toho málo, ale ani ne moc. Po registraci jsme začali plánovat trasu. Jenže jsme zapomněli doma smyce, a tak jsme náš plán museli nakonec upravit. „A co to zkusit odjet nalehko jen na kole?“, říká Roman, „Máš nové kolo, tak si ho pořádně vyzkoušíš, když už nemáme ty smyce.“ (pozn. Roman pracuje v cyklo shopu a kolo mi prodal 14 dní před závodem). Pak už jít na necelé dvě hodinky zalehnout do peřin a ve 2:00 budíček, snídaně, káva a ve 3:00 start. První povinnou disciplínou je běh, tělo se při něm hezky zahřeje, probudí a připraví se na další aktivity. Dobíháme asi v polovině světelného hada, kterého tvoří čelovky závodníků, nasedáme na kola a vyrážíme dál. Jede se dobře a ranní jízdu, ještě spící krajinou, si užíváme. První dvě kontroly jsou v pohodě, třetí kontrolu na hrázi rybníka jsme minuli a museli jsme se vracet. Pátá a šestá kontrola (kontroly měly jiná čísla, jeli jsme ve vlastním pořadí) byly nejtěžší – obě v náročném terénu uprostřed mokřad. Samé hledání, obcházení a kličkování po bahnitých stezkách. Dál následoval kopcovitý terén, kde jsme ztratili hodně času, ale vše vynahradily brody, které jsme zdolávali. Bylo jich asi 8 a v jednom brodu jsem se i nedobrovolně vykoupal, protože jsem nestihl vycvaknout boty z pedálů. Tuto trasu organizátoři připravili moc hezky. Krásná příroda, voda, sluníčko pálilo, i když se v dáli hlásila bouřka. Krása!

Zážitků bylo mnoho, kilometrů v náročném terénu nakonec asi 115 dohromady. A protože jsme si chtěli sílu okamžiku opravdu vychutnat, tak jsme v Bechyni neodolali, sedli si na náměstí na zahrádku a dali si tatarák a pivo. Do cíle už to pak byla hračka. Afterparty se protáhla do pozdních hodin a usnuli jsme dříve, než naše bezvládná těla dopadla do lůžka.

Asi se mnozí ptáte, proč se trmácíme přes celou republiku na takový závod a nejedeme za ty prachy raději někam na wellness. Je to jednoduché. Organizátoři terén znají a můžete tak poznat spoustu zajímavých míst, které byste sami neobjevili ani nenavštívili, i kdybyste tu byli na dovolené celý týden! Vyzkoušíte různé aktivity, které jste možná ještě nikdy nezkoušeli (via ferraty, bolskros, orienťák,...), poznáte nové stejně naladěné lidi a mnoho dalšího...

Tak co, chcete něco takového zažít? Můžete. A vlastně po přečtení tohoto článku už i musíte!

Mějte se moc hezky a příští ročník se uvidíme na startu!

Autor: Broněk


Kristýna a Zuzka

Kdo jsme? Kristýna a Zuzka. Kamarádky ze základní školy, které se rády toulají v přírodě a mají blízko ke všemu outdoorovému a šílenému, ale kupodivu zatím toho společně moc nepodnikly.  Na poslední chvíli jsme vytvořily tým a rozhodly se užít si závod se vším všudy navzdory tomu, že nemáme natrénováno.

Co nás čeká? Z propozic jsme se dočetly, že jde o „orienťák“ dle turistické mapy s volným pořadím kontrolních bodů a vložených disciplín jako kros, orientační běh, MTBO, dusman, trail ke kapličce, lanové centrum, lezení, in-line brusle, biatlon, kánoe, kajak, slanění a via ferrata. Startuje se ve 3 ráno a do cíle se musíme dostat do 4 odpoledne. Vypadá to na docela našlapaný sobotní program.

Plánovaný páteční odjezd se opozdil z plánovaných tří na pět odpoledne, a to ještě se zastávkou u Kristýny doma, protože při pohledu na mé brusle zjistila, že netuší, kde se nachází ty její, ale že sbalené v autě rozhodně nejsou. Po páté teda i s bruslemi opravdu vyrážíme vstříc novým zážitkům. Obě dvě se těšíme a zároveň máme velký respekt. Jdeme do závodu téměř bez tréninku, protože náš zdravotní stav nám to od zimy prostě neumožnil. Navzájem se v autě uklidňujeme, že pokud to nepůjde, nějak to společně zvládneme. Jedeme si to přece užít!

Po dojezdu následuje výklad trati, na základě něhož jsme chtěly plánovat trasu. Únava a nedostatek času nám však naše plány dost hatí a tak nezbývá než doufat, že improvizace je naší silnou stránkou. Jediný plán, který chceme dodržet, je namočit se co nejpozději. Většina aktivit totiž končí, jak jinak, než ve vodě. Slaňuje se do řeky, ferrata má na závěr skok do vody a trail ke kapličce začíná „rozplavbou přes Lužnici“.  Chvilku po půlnoci uleháme, abychom si aspoň trošku odpočinuly po náročném pracovním týdnu, než vyrazíme na náš „fajn výlet“,  jak závod nazýváme. 

Ve dvě hodiny ráno nám zvoní budík. Ze spacáku se moc nechce, ale je potřeba ještě učinit spoustu rozhodnutí. Co posnídat, co si obléct, v čem běžet, co všechno ještě nacpat do batůžku. „Je tam teplo? Mám si brát dlouhý? V čem jedeš Ty?“ 

Zodpovědní závodníci jsou této ranní rozpravy pravděpodobně ušetřeni a jen žvýkají předem připravené jídlo a cpou se do nachystaných věcí. Vše zvládáme, Kika se potýká s lehkou nervozitou, ale to už je pár minut před třetí a i my stojíme s rozsvícenými čelovkami v chumlu závodníků. Povinná je jen první disciplína. Běh lesem. Celý dav se rozeběhne a my s ním. Běžíme nočním lesem. Krása. Před námi vidíme světelného hada z čelovek závodníků vinoucího se chvilku nahoru a chvilku dolů terénem lesa. Kánoe, na které jsme chtěly jít po doběhu, už jsou všechny rozebrané a tak si jdeme pro mapu k MTBO.  Práce s buzolou není naše silná stránka. Ale díky řece, která se nedá přehlédnout, se velice rychle zorientujeme v mapě a jedeme. Sbíráme kontroly jednu za druhou, užíváme si svítání, no prostě paráda. Když už jsme ve sbírání kontrol, rozhodneme se pro orientační běh. Ten by se v našem případě mohl možná jmenovat spíš orientační chůze. Ne a ne chytit tempo. Ale užíváme si seběhy i výběhy (výšlapy) lesem, přes potoky, mezi hustými stromy, polem, vlastně všechno. Naštve nás jen jedna kontrola, kterou nemůžeme najít a ztrácíme hrozně moc času. Když jsme už kousek od lezení, které bylo součástí orientačního běhu, zjišťujeme, že helmy na lezení jsme si nechaly na kole. No nic, je už dost hodin, lezení vynecháváme, orientační běh končíme a na kole se přesouváme na biatlon. Ve snaze sbírat kontroly po cestě se ocitáme na hezkém paloučku, kde končí cesta a mapa moc nesedí. Zde opět ztrácíme hrozně moc času, protože kolo vedeme/neseme lesem, mýtinou, …., srázem. Na Kiku doléhá krize, takže dáváme piknik v lesíku a chvilku odpočíváme. Až třetí „zaručeně správná“ cesta, jak jsem pokaždé slibovala, nás vyvedla z lesíku a my se octly u biatlonu. Já si v „rámci tréninku“ dávám všech pět trestných kol, Kika mírně znavená závodem jen dvě. 

Zjišťujeme, že jsme v lese strávily hodně času a dost nestíháme. Volíme mezi dalšími disciplínami a rozhodneme se využít brusle, když už jsme se pro ně vracely. Přejezd na stanoviště in-line je rychlý. Na bruslích je první část docela do kopce, ale zpátky se za odměnu vezeme. Hned u bruslí je taky slanění. A tady náš čeká první koupání. Už se houpeme na laně nad hladinou řeky. Kika se toho nebojí a už plave ke břehu. „Je to studený jako prase“ křičí. Já se stále ještě houpu na laně nad vodou, ale říkám si, že jednou to stejně musí přijít. A měla pravdu! Voda je fakt studená. Plave se poměrně těžko. Po osvěžení sedáme na kola a jedeme podél řeky do prostoru cíle, kde nás ještě čeká kajak, kánoe a trail ke kapličce. Po dojezdu volíme kajak. Pro Kiku premiéra, ale vede si velice dobře. Kánoe, stejně jako dnes spoustu věcí, nestíháme. Ještě se snažím Kiku vyburcovat k běhu. Při pohledu na řeku, kterou je třeba přeplavat a kapličku, která se tyčí nad námi jen smutně kroutí hlavou. Hlava by chtěla, ale tělo nemělo natrénováno a za kolaps nám to nestojí. Tak si jdeme společně pípnout poslední krabičku. Tu cílovou.

 Na závěr jen velké díky organizátorům, bylo to super!

Autor: Zuzka