close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Rumunské víly

Stopem do Rumunska... Bylo to jako setkání z filmu. Byl listopad a obě jsme seděly v kavárně, kde byly stolečky blízko u sebe, takže bylo snadné se zaposlouchat do cizího rozhovoru.

Já se zrovna bavila s kamarádkou o životě, o cestování, o Novém Zélandu, a v tu chvíli se do našeho rozhovoru zapojila Terka, která se po dvou letech letuškování rozhodovala co se životem, že prý na NZ taky chce jet. Chvíli jsme se bavily, vyměnily jsme si kontakt a až po půl roce se znova potkaly. Povídaly jsme o životě, o cestování a já zoufale sháněla parťáka na nějaký letní dobrodružství. Zéland by byl supr, ale je to trochu z ruky a mě to táhlo směrem na východ už nějaký čas. Terce o Rumunsku básnil pán v práci, který doplňuje automaty. Okamžitě jsme se pro Rumunsko nadchly, povídám ještě, že chci jet stopem a Terka mi na to řekla: nemám s tím problém. A bylo to. Náhodou jsem se pár dní na to dozvěděla o Hannah Grantu, sepsaly jsme (podle mě) super vtipnej popis našeho projektu, kupodivu se líbil a byly jsme pozvány k osobnímu setkání. V tu dobu už jsme si zhruba ujasnily, jak by ten náš měsíční výlet asi mohl vypadat (ovšem ne nějak moc do detailů, protože bůh ví, že ani jedna nejsme tvor plánovací), a že bychom to chtěly vzít přes slovenské Tatry do rumunského pohoří Fagaraš a zpátky kudy to klapne. Jo, tady je ten náš obří plán, ale když stopujete, nemůžete mít přesný plán, mnohem lepší je pěkně čekat jak vám to ten život připraví a jaké náhody vás potkají. Terka dala výpověď v práci (kde vydržela 3 měsíce, ta holka pracovitá), já mezitím načetla několik článků o medvědech, protože v Karpatech se jich z celkového počtu medvědů žijících v Evropě pohybuje 60 %. Hannah nás tedy vybral, my skákaly radostí a byly jsme rády, že nemusíme někde shánět stan, spacáky, hole a vlastně celkově nějaké outdoorové oblečení, protože doma bychom toho asi moc nenašly. Na facebooku jsme si založily stránku pro fanoušky s názvem Rumunské víly, kde jsme dávaly občas vědět, jak se máme.

 

Slovenská bryndza a tatranští záchranáři

Řekněme, že jsme se s Terkou viděli třeba 6x a vyrazily na cestu. Skoro jsme se neznaly, ale něco mi říkalo, že to bude všechno v pohodě. Asi 3 dny před odjezdem, který byl plánovaný na 2. srpna, jsme tak trošku začaly balit a zjišťovat, že mít 20 kilo na zádech není žádná sranda. Když my jsme ale všechny ty věci potřebovaly! Takovou mokka konvičku na kafíčko? Bez toho nejedem. Vyrazily jsme z jedné benzíny nedaleko Plzně, kde jsme objevily krásu a jednoduchost stopování. Hned první dotázaný nás hodil na Rudnou a tam odtud jsme to během chvilky fičely do Brna. Pár dní jsme pobyly na Moravě, kde nás Hustopeče hustě vypekly, protože jsme se zvednutým palcem čekaly na nějaký odvoz asi hodinu a půl! Následoval přesun do Tater, kam už jsme se děsně těšily na kopečky a na přírodu. Měly jsme štěstí, protože jeden pan řidič nás svezl v podstatě od hranic se Slovenskem až do Tater do kempu, kam jsme potřebovaly. Navíc nás pozval na halušky s bryndzou a slaninou a na cestu nám koupil korbáčiky, na kterých jsme pak žily ještě další 3 dny. Mňam! V Tatrách jsme podnikaly jednodenní výlety, takže dvacetikilové batohy zůstávaly pěkně pod kopečkama a my si říkaly, ježišmarjá, jak do takových kopců budem chodit s tou bagáží? Nechaly jsme tyhle myšlenky zmizet a užívaly si kopečky, maliny, kamzíky, západy slunce, vrtulníky, mrkaly jsme na sexy záchranáře a piloty, dokonce neplánovaně přespaly na Zbojnické chatě, protože už bychom nestihly dojít dolů do kempu. Ale za to ráno nahoře v horách to stálo!

Hadi, medvědi a další nástrahy

Byl čas se přesunout do divočejších hor, do nejvyššího pohoří v Rumunsku Fagaraš. Nakoupily jsme další zásoby jídla, takže k dvaceti kilům na zádech si připočtěte dalších pět a čekal nás týden v divočině, přechod přes hřeben pohoří, spaní ve stanech (v Rumunsku se může tábořit kdekoliv) a vaření na plynové bombě. Ze skauta mám nějaké ty základy, ale tohle je asi docela drsný. Občas nás přepadaly pocity, kdy jsme se sami sebe ptaly, proč to vlastně děláme a co komu chceme dokazovat. Už jsme ale nemohly couvnout a nezbývalo nám než to zvládnout. Vybraly jsme si krásné místo s neuvěřitelným výhledem na západ slunce, uvařily si, schovaly jídlo před medvědama asi 200 metrů od stanu a kochaly se. Všechny ty příjemné pocity byly ale obalený strachem. Přece jen jsme tam byly sami, nikde nikdo. Rostlo tam spoustu kytiček a my (když už jsme ty rumunské víly) jsme si chtěly uplést věnečky. Trháme, sbíráme, radost máme, když najednou Terka místo kytičky skoro vezme do ruky hada! Kašlem na kytičky a jdeme spát. Mohly být asi 3 hodiny ráno a my kolem našeho stanu slyšely kroky a hlasy. Mohlo to být třeba 10 lidí. Okamžitě jsme byly vzhůru, ale nepromluvily spolu ani slovo. Braly jsme do rukou pepřáky a nože a čekaly, co se bude dít. Srdíčko mi bušilo a za pár předlouhých minut byl zas klid. Pořád jsme nepromluvily ani slovo a usnuly. Kolem páté se situace opakovala! Co tady všichni chtějí? Jsme jediný turistky široko daleko a oni nás přišly vykrást, znásilnit a zabít? V hlavě se mi odehrávaly katastrofické scénáře. Za chvíli ale zas dobrý. Už jsem si přála, aby bylo světlo a my mohly vypadnout. Pobalily jsme (to trvalo asi 3 hodiny) a vydaly se dál.

 

Rumunská pohostinnost a mnohá setkání

Celkem jsme v horách s veškerou výbavou na zádech byly 9 dní. Ušly jsme asi 100 kilometrů, vystoupaly desítky kopečků, potkaly jsme divoký koně, osly, ovečky a bači, divoký psy, medvěda.. Já přežila pád ze strmého srázu (zas tak děsivý to nebylo, ale já v tu chvíli prostě přemýšlela nad tím, že asi možná zemřu). Když si budete číst průvodce, co všechno vás tak může v rumunských horách potkat a co se vám může stát, tak my to zažili opravdu všechno a rády o tom vtipkujeme. Potkaly jsme taky spoustu skvělých lidí jak z Rumunska tak z Belgie, Německa nebo Izraele, který nám nabídli spoustu jídla, vína dokonce vodní dýmku. Rumuni celkově jsou strašně milí lidi, neuvěřitelně pohostinní. Pár dní jsme pak strávily ve městě Sibiu, kde jsme spali přes Couchsurfing u jednoho kluka, což je taková stránka na internetu, kde mají lidi svoje profily a v podstatě nabízí svoje gauče/pokoje pro hosty pro cestovatele zadarmo. Rády jsme využívaly tenhle Couchsurfing, protože člověk nejlíp pozná místňáky, kteří nám často dáli spoustu užitečných tipů co vidět a nevidět. Měly jsme namířeno ještě k černému moři, trošku zrelaxovat a jen tak nic nedělat. Jely jsme do vesnice s název Vama Veche, o které nám říkali, že je to takové trochu hippie místo. To se nám potvrdilo hned ráno. Dorazily jsme totiž na tohle místo až někdy kolem 11 večer, postavily na pláži stan a ráno když se vzbudily, koukaly na nahý zadky. Omylem jsme zapíchly stan na nuda pláži. Tak nás to pobavilo, ale byly jsme tak líné na těch pár dnů balit věci a stan a přesunout se jinam a nakonec tam zůstaly. Na cestě zpátky jsme měly neuvěřitelné štěstí při stopování. V miniaturní vesničce v Rumunsku jsme stoply kluka, který jel do Norska. My v tu chvíli potřebovaly do města asi 100 km vzdáleného, ale během pár minut jsme mu zkoukly navigaci a lehce naznačily, jestli by nás nechtěl hodit o 1100 kilometrů dál. Svezl nás teda až do Prahy a naše maminky pěkně koukaly, když jsme se zjevily doma o 3 dny dřív, než bylo plánováno.

Zkrátka a dobře, máme za sebou super dobrodružný měsíc, milion zážitků a hlavně celá tahle horalská zkušenost byla neuvěřitelná. Nemohly jsme si vynachválit kalhoty Messi od Hannah, které jsme dostaly, zvládly několik dešťů (super rychloschnoucí), bahna, kamenů i pádů a jsou příjemně natahovací, takže nás vůbec neomezovaly v pohybu. Já osobně jsem zjistila, že vůbec nejsem tak odvážná, jak jsem si myslela a taky že Terka se v krizových situacích hodně směje. Třeba když po mě jde 5 divokých psů, ale na ní ani jeden, tak si to div nefotí a neumírá smíchy! Jsme zkrátka dream team na cesty. Taky proto jsme si vymyslely další výlet ještě dřív, než jsme dorazily domů. Na Island, další božský kus planety. Rumunské víly tedy s výletem do Rumunska nevymřou, jedeme dál.