close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

Přeběh korsické GR20

Když ve slově KORSIKA změníte čtyři písmena a tři uberete, dostanete slovo ŠUTR, což jistě stojí za povšimnutí. A teď pozor! Když ve slově GR20 změníte dvě písmena, dvě číslovky a dalších dvanáct písmen přidáte, vznikne slovo SEBETRÝZNĚNÍ. A to už nemůže být náhoda!

Jmenuji se Ondra, je mi 25 let a s přibývajícím věkem na sobě pozoruji syndrom patologického sráčství. Snažím se před ním kličkovat, jak nejlépe to jde, takže si párkrát do roka vylezu na nějakej ten opravdu velkej kopec, absolvuji pár ultramaratonů nebo se například rozhodnu, že v co možná nejkratším čase překonám nejnáročnější evropský trek.
Mám skvělého, o dva roky mladšího kamaráda Adama, který je snad ještě střelenější než já a jelikož jsme oba ještě studenti, máme relativně dost času na realizaci šíleností všeho druhu. Dost nám nahrává do karet fakt, že oba děláme odmalička orientační běh a také naše zaměstnání – já průvodcuji pro Expedition club a Adam si přivydělává v lanovém centru Jungle Park.
Nápad na zdolání 180 km dlouhé trasy s více než 14 000 m převýšením jsem dostal před rokem, když jsem se v italském Courmayeuru připravoval na více než sto kilometrový Ultra-Trail du Mont-Blanc. O Korsice, která se právem nazývá pohořím uprostřed moře, jsem slyšel samá superlativa a lákala mě neskutečná pestrost místní krajiny.

 

Růst člověka začíná tam, kde končí jeho pohodlí

Věděli jste, že orgasmus prasete trvá 30 minut? „V příštím životě chci být prase!“ říkám si v duchu a zběsile myslím na prasata v naději, že tím zvýším své reinkarnační šance. Držím se přitom křečovitě ocelového lana a raději si nepředstavuji, kolik desítek metrů vzduchu pode mnou je ochotno pohltit mé zápolící tělo.
Před pár hodinami jsme vyběhli z Calenzany a přestože jsem měl představu o tom, do čeho jsme se to pustili, realita předčívá mé očekávání. Nekonečně strmá stoupání, kdy člověk balancuje na kluzkých skalních plotnách, střídají kamenné pěšinky a vzápětí následuje přelézání několikametrových balvanů. Dochází mi, že severní část GR20-ky je bezbariérová asi tak, jako druhé patro palandy. Šutr vedle kamene a pak dva šutry vedle sebe. Člověk zdolává kopec a on je to kamenolom. Z běhu se stává horolezení a raději nemyslím na to, že se nacházíme teprve v úvodu našeho destruktivně poznávacího pochodu smrti.
Po 50-ti kilometrech se však mění ráz krajiny. Najednou se ocitáme uprostřed travnaté náhorní plošiny, kterou dokresluje ocelově modré jezero. „Heureka!“ zvolávám v duchu a v koutku duše mi svítá naděje, že se dostáváme do rovinatější pasáže. Blbost. Pár kilometrů na tom opět lížeme další strmou skládku břidlice a já si jen kladu nesmyslné otázky: „Dobrý den, dělám anketu pro časopis Kretén. Můžete mi prosím říci, proč máte zapotřebí trávit svou dovolenou takovýmto stylem?“

S vlčí smečkou v gatích

Po více než dvou dnech, tedy 30-ti hodinách, 85 kilometrech a více než 8500 výškových metrech se dobelháváme do městečka Vizzavona, které odděluje severní a jižní část GR20-ky. Včerejší rozhovor s místní správkyní chalupy nás navnadil k tomu, že prý s naším tempem je velká šance absolvovat trasu místo původních pěti dní, za pouhé čtyři dny. Mé vnitřní já se tomu směje, protože ačkoliv nejsem věřící, tak při přebíhání Korsiky platí dvojnásob, že chcete-li rozesmát boha, tak mu řekněte o svých plánech. Tempo, vzdálenost, či nastoupené metry jsou v tomto typu terénu naprosto relativní a nedají se použít jako ukazatel postupu. Navíc nám naší neblahou morálku ničí další věc – opruzeniny a odřeniny na těch nejvíce citlivých místech. To si takhle myslíte, že chápete běh světa a pak při nedělní dovolenkové procházce najednou uvidíte dva běžce, jak si mažou intimní partie vazelínou a nejednou nic nedává smysl. Neradi to říkáme veřejně, ale právě rozedřená třísla se zadkem nás nejvíce motivují k tomu, abychom naše trápení ukončili co možná nejdříve.
Jediným štěstím je, že se jižní část treku stává více běhavou a méně lezeckou záležitostí. Denně vstáváme ve čtyři hodiny ráno a svou každodenní šichtu zakončujeme kolem osmé hodiny večerní. Nicméně naše snažení začíná sklízet ovoce a cílové městečko Conca je už pomalu na dohled. Při posledním dni, kdy jsme na nohou více, než 19 hodin sice vtipkujeme, že nekonečná cesta sice nevede do Concy, ale do Konga, nicméně neskutečná motivace v podobě odpočinku nás žene kupředu raketovým tempem. Poslední hodiny z téměř 60-ti hodinového cupitání se neskutečně táhnou a oba toho máme plné zuby. Když se pár minut před půlnocí objevujeme v naší cílové destinaci, je nám už všechno buřt a ani se nedokážeme naplno radovat z nově stanoveného českého rekordu. Radost z dobře odvedené práce má návštěvní hodiny až dalšího dne odpoledne. Čtyřdenní hranice na překonání GR20-ky je pokořena. Arrivederci, koma. Konec dobrý, všechno dobré!

 

Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody

Všichni to známe. Klasické koktání ve stylu: „No, až… až… až…“ (místo teček doplňte libovolné výmluvy z oblasti meteroologie, dietologie či psychologie) jsou na každodenním pořádku většiny z nás. Nedovolte, aby vám doktor Bolíto a profesor Nevímto ničili vaše touhy a přání. Nejhorší je totiž smrt z vyděšení. Nemusíte zrovna přebíhat Korsiku, lézt na Everest nebo přeplavávat kanál La Manche. Stačí i daleko menší cíle, kterými překonáte sami sebe. Běžte a plňte si své sny! Je to totiž jeden z nejkrásnějších pocitů, které můžeme zažít.

 

Kámen, nůžky, Grant!

Spolupráce se značkou Hannah byla více než příjemná a mají můj upřímný obdiv za trpělivost, kterou se mnou měli. Nestává se totiž často, aby se zájemce o grant zpozdil na klíčovou schůzku o více než dvě hodiny. Nikoho také nepotěší, že když se onomu opozdilci pokoušíte dovolat, tak se na druhé straně ozve: „Promiňte, počkejte vteřinku… Zrovna se nacházím na autobusáku v Praze a hraju kámen, nůžky, papír o poslední místo v busu.“


Už několik let jsem sháněl opravdu malý a lehce sbalitelný spací pytel, který se bude hodit na letní akce všeho druhu a konečně jsem ho našel… Když jsem poprvé uviděl Hannah Micro 80 zabalen v kompresním obalu, okamžitě mě nadchla jeho velikost. Spacák jsem testoval na Korsice, Ukrajině, Moldavsku a také na Slovensku a po více než měsíci používání jsem na něm nenalezl žádnou podstatnou chybu. S komfortní teplotou 14 °C sice nemůžete čekat žádného lamače mrazů, na toho si však ani nehraje. Kromě sympatické velikosti překvapí spací pytel také svou lehkostí: 650 g. Primaloftová náplň se snadno udržuje, rychle schne a v případě ušpinění se dá jednoduše vyprat. Při používání jsem ocenil anatomický střih, praktickou vnitřní kapsičku a obousměrný zip s vyztuženou légou proti jeho zaseknutí. Vhod také přišla pojistka proti samovolnému rozepínání zipu a jednou rukou ovladatelné stahování kapuce. Jako drobnou výtku bych zmínil velikost. Hannah Micro 80 se totiž dodává v jednotné délce 195 cm a drobnějším postavám by stačila kratší velikost. Sečteno, podtrženo, Hannah Micro 80 je parťák především pro ty, kteří hledají letní spacák s ideálním poměrem velikosti a váhy.