close

Hlavní menu

             

Hannah Grant podporuje

No Limits Himalaya 2016

Ranní rozbřesk ozařuje vrcholy hor lemující rozlehlé údolí, slunce rozpouští poslední zbytky sněhu na hřebenech. Je ráno 11. srpna a na letišti v Lehu právě přistála skupina No Limits Himalaya, tvořená 9 studenty, vozíčkářem Honzou Krauskopfem a několika dalšími členy podpůrného týmu. Celkem se zde sešlo 15 dobrodruhů s cílem posunout limity nejednoho z nás. K tomuto účelu jsme vybrali jedno z nejmagičtějších a zároveň pro život nejobtížnějších míst, Himálaj.

Komplexní přípravy

Ale začněme pěkně od začátku, kdy projekt No Limits vznikl. Na začátku byla myšlenka. Myšlenka vyrazit na cestu do himálajských koutů a umožnit ji i lidem, kteří by za normálních podmínek na podobnou cestu ani nepomysleli. Začátkem tohoto roku jsem se setkal s Antonínem Kolářem, učitelem a vedoucím klubu cestovatelů v Plzni. Již po krátkém rozhovoru na téma Himálaj bylo jasné, že naše další kroky povedou společně. Klub cestovatelů zaštituje program DofE - Cena vévody z Edinburghu. Jedná se o vzdělávací program, který mladým lidem od 14 do 25 let umožňuje rozvíjet své dovednosti a aktivně využívat volný čas.

Když jsem Antonínovi sdělil záměr připravit cestu do oblasti Ladakhu s hendikepovanými, okamžitě v tom viděl příležitost pro studenty splnit úkoly v rámci programu DofE. Slovo dalo slovo a nabídli jsme tuto možnost studentům, na cestu se jich přihlásilo deset.

Od února tohoto roku se připravovali a procházeli náročným výcvikem do himálajských podmínek. Základem bylo účastníky naučit dovednosti potřebné k bezpečnému pohybu a pobytu ve vysokohorském terénu, připravit na kulturní rozdíly a věnovat se i psychologické průpravě. Předodjezdové přípravy také zahrnovaly neméně důležité činnosti v oblasti fundraisingu a propagace. Spříznění a podporu jsme našli v plzeňské firmě Hannah, díkyž jejímu Hannah Grantu jsme mohli dovybavit skupinu potřebným vybavením do těchto náročných podmínek.

Tajuplná krása kláštěrů a první expedice

Nacházíme se v Lehu, správním městě Ladaku. První dny v této oblasti jsou ve znamení aklimatizace. Většina účastníků si pozvolna přivyká na prudkou změnu nadmořské výšky. Zatím jsme ale „jen“ ve výšce 3600 m.n.m. Aklimatizace probíhá v duchu krátkých výletů, poznávání zdejší kultury a buddhistických klášterů. Honza Krauskopf si se svým vozíkem potvrzuje, že zdejší kraj opravdu není bezbariérový. Po několika dnech v hlavním městě Lehu nastupujeme do pronajatého autobusu a odjíždíme do Zanskaru. Cestou zastavujeme na významných místech, jako je klášter Lamayuru, poutní místo, kde pobýval i významný duchovní učitel Marpa i jeho žák Milarepa. Ve skalním terénu jsou tu zasazené hliněné budovy obklopené posvátnými čorteny, množstvím vlaječek a dalšími symboly buddhismu. Místo jako toto vám vezme slova i dech, nejen díky nadmořské výšce, ale také svojí tajuplnou krásou. S pohledem přes údolí na protilehlé pestrobarevné svahy, skály a sutě se zaposloucháte do magického ticha narušovaného jen tichým zvukem třepotajících se praporků a občasným vrzáním modlitebních mlýnků. Nikdo netušil, že silnice do Padumu bude v tak dezolátním stavu a přibližně 260 km úsek nám zabere 16 hodin jízdy. Vytřásání těla z duše, dalekosáhle překročilo jízdu z Prahy do Brna po D1. Některé úseky připomínaly spíše koryto řeky než silnici první třídy. V nočních hodinách dorážíme do Padumu, hlavního města Zanskaru. Po dni odpočinku studenti plní sil za rozbřesku vstávají. Vyrážejí splnit svůj závazek z programu DofE, ostrou čtyřdenní expedici. V rámci této expedice podnikají trek údolím řeky Zanskar, odkázání jen na sebe, vlastní zdroje a svoji skupinu. Coby hodnotitel DofE expedic každý den skupinu potkávám a hovořím s nimi o průběhu jejich dne. Je krásné pozorovat, jak se studenti před očima mění. Pomíjím tedy všudypřítomný prach a špínu nabalující se na jejich oblečení a tváře, více a více se podobají místním obyvatelům. Významnějšími změnami jsou změny v jejich přístupu, projevy osobnosti, vzrůstající sebedůvěra a schopnost přizpůsobit se jak okolí, tak vlastnímu nepohodlí. Po čtyřech dnech oficiálně ukončujeme ostrou expedici studentů a společně přejíždíme na korbě náklaďáku zpět do 30 km vzdáleného Padumu.

Rozbouřená řeka a provizorní mosty

Skupina s Honzou se mezitím přesunula na začátek našeho dalšího treku, kde na nás v táboře u vesnice Emmu čekají. Odtud vyrazíme na cestu do Darchy přes 5100 m vysoké sedlo Shingola. Honza zde odkládá vozík a jeho nohy nahradí kůň.Shledáváme se také s našimi místními koňáky. První zprávy od nich nejsou pro náš tým příliš přívětivé. Minulý rok zde byla velká povodeň, která zničila většinu cest a mostů. Nyní jsou přes řeku natažené provizorní visuté mosty, po kterých kůň ani Honza neprojede. Navíc nové cesty, které vznikly ve strmých svazích nad řekou, jsou uzpůsobené pro koně s nákladem, ale velice riskantní pro jezdce. Domlouváme se tedy, že vyrazíme na průzkum terénu a zjistíme, jak se situace skutečně má. Informace od místních se totiž liší jak podle denní doby, tak podle nálady dotazovaných. Scházíme k řece a připravujeme se k překonání první větší překážky naší cesty.

Visutý most je zhotovený z ocelových lan a podlaha mostu poskládaná z volně položených klacků a větších kusů kamení. Pod tímto provizorním mostem se valí 50 m široká řeka Zanskar, která má po předchozích deštích nadmíru vody. Je poměrně vratký a pád z něj do rozbouřené řeky znamená jediné. Vytahujeme lana a lezecký materiál a budujeme jistící lano nad mostem. Během dvaceti minut s pomocí jednoduchého kladkostroje máme podporu při této zkoušce odhodlání. První jedinci přecházejí na druhou stranu. Řeka burácí a kapky z peřejí vystřikují jako by se snažily pro nás sáhnout až na lávku.  Nakonec se všichni dostávají na druhý břeh. Zde si koňáci nakládají koně naší bagáží a společně vyrážíme k 15 km vzdálenému kempu v Yal. Procházíme strmými svahy a skalnatými kaňony ve výšce kolem 40 m nad řekou. Chodník se nám občas ztrácí pod nohami a do prázdného prostoru pod námi se s hlukem řítí kamení. Každým dalším krokem si uvědomujeme, že koňáci měli pravdu a tato cesta pro Honzu na koni je spíše ruskou ruletou. Ještě toho večera smutně probíráme tuto skutečnost v kempu s týmem. Dáváme hlasovat. Výsledek dal jednohlasně za pravdu. Název týmu No Limits neznamená, že nerespektujeme limity. Honza a ostatní chtějí dosáhnout Shingoly, a proto nakonec volíme variantu, kdy přejedou vozem na druhou stranu hor a setkáme se s nimi před Shingolou z druhé strany.

Přes sedlo a přes brody

Studenti vyrážejí na cestu a plánují zastávku v Kargyaku a zdejší Sluneční škole, projektu českých dobrovolníků.  S narůstající nadmořskou výškou a snižující se vzdáleností od Shingoly stále více a více někteří zpomalují krok a zkracuje se jim dech. Po pěti dnech na cestě spočíváme na sedle Shingola. Euforie a radost, která nás provází, je tlumená pocitem, že nejsme kompletní. Sestupujeme tedy na druhou stranu hory ShingoRi a dorážíme na určené místo přesně v dobu, kdy přijíždí Honza a jeho doprovod

V 9 hodin ráno následujícího dne přistavujeme koně a děláme testovací jízdy s naším vlastním dovezeným hippoterapeutickým vybavením. Honza spokojeně přikyvuje ze hřbetu koně. Tak tohle by šlo. Vyrážíme tedy vzhůru. Údolí, kterým kráčíme, se postupně s nabývající výškou otevírá. Skýtá se nám pohled na měsíční krajinu s věčným sněhem a nehostinnými vrcholky hor. V 5000 m.n.m. nám kříží cestu řeka. Díky nočnímu dešti se v těchto místech rozvodnil potůček a jsme nucení překonávat rozvodněný tok. Honza na koni si vody ani nevšimne, avšak zbytek týmu ji pocítil znatelně. Obzvláště Lenka, která po uklouznutí na kamení padá do vody a je kompletně mokrá. Okamžitě vyndáváme náhradní kusy oblečení. Teplota vzduchu v této výšce se blíží k nule a studený vítr pocitově teplotu ještě snižuje. Pomáháme překonat tuto nepříjemnost a společně pokračujeme jako tým poslední desítky metrů k našemu vrcholu. Před námi se objevuje několik čortenů vyskládaných z kamení a ověšených spoustou tibetských modlitebních vlaječek. Se zvláštním pocitem smutku, štěstí, radosti a se slzami na krajíčku docházíme k nejvyššímu bodu. Na hodinkách naskakuje výška 5100 m.n. m. Pozoruji Honzu. Ze hřbetu koně má výtečný výhled na okolní krásy. V tichosti a s pocitem štěstí prožívá naplno tento okamžik jako by se snažil vrýt do paměti každý kousek kamínku, skalního záhybu, oblaku na obloze. V tichosti a s pokorou sledujeme okolí a prožíváme tuto chvíli. Setkáváme se s Honzou očima a ani nemusíme mluvit. “Stálo to za to” zní v našich hlavách.

Vracíme se zpět do Lehu, odkud nám za několik dní letí letadlo zpět k domovům. Všichni pociťují fyzickou únavu po třech týdnech putování po těchto nehostinných končinách. Tento čas v nás probudil pocity sounáležitosti, propojení, vděčnosti. Změnil vnímání hodnot a ukázal nové pohledy na svět kolem nás. Tato poučení a zkušenosti se těžko předávají slovně, ty se musí prožít. Proto se každý z účastníků, kterého se zeptáte, co mu tato cesta dala, se zhluboka nadechne, usměje a napije čaje. Jinou odpověď nečekejte.